Stará víra je nejstarším známým náboženstvím severních zemí a po dlouhá staletí byla hlavní vírou celého Císařství. Její kořeny sahají hluboko do dávných dob prvních válečných kmenů, kdy lidé přežívali jen díky síle, odvaze a přízni bohů. Nejde o jednotné náboženství s pevnou organizací a jedním učením, ale o soubor tradic, obřadů a kultů spojených s úctou ke starým bohům, předkům a samotnému osudu.
Stará víra nevnímá svět jako boj dobra a zla. Svět je podle ní tvrdý, krutý, nádherný i nemilosrdný zároveň. Bohové nejsou dokonalé bytosti vzdálené lidem. Milují, válčí, podvádějí, trpí, odpouštějí i umírají. Právě proto jsou svým věřícím blízcí. Nežádají slepou poslušnost, ale odvahu, sílu a čest. Slabost není hříchem, zbabělost však ano.
V dávných dobách byly války mezi rody a kmeny běžnou součástí života, a proto se v celé Staré víře často objevují motivy boje, prolévání krve a smrti. Krev byla považována za posvátnou sílu spojující člověka s bohy. Obětování zvířat bylo běžné a ve starších a temnějších obdobích nebyly ničím neobvyklým ani lidské oběti, zejména válečných zajatců. Tyto časy však většina dnešních vyznavačů považuje za minulost nebo za praktiky fanatiků.
Víra je pevně spojená s každodenním životem. Bohové nejsou uzavřeni v chrámech — jsou přítomní v bouřích, zimě, krvi, sklizni, moři i v ohni hostin. Lidé se k nim modlí před bitvou, během sklizně, při narození dítěte i při pohřbech. Velké slavnosti se odehrávají v dlouhých síních osvětlených ohněm, kde se pije medovina, zpívají ságy a skládají přísahy. Důležitou roli mají také posvátné háje, kamenné kruhy a místa spojená s předky.
Přísahy mají ve Staré víře mimořádný význam. Slovo dané před bohy je závazné i po smrti. Zrada přísahy je považována za jednu z největších hanebností. Stejně důležitá je sláva a památka člověka. Vyznavači Staré víry věří, že skutečná smrt nastává teprve tehdy, když na člověka svět zapomene.
Smrt sama není vnímána jako konec, ale jako pokračování cesty. Padlí bojovníci mohou být odvedeni valkýrami do Valhally, síně boha Ódina, nebo do Fólkvangu bohyně Freyi. Tam budou hodovat, bojovat a čekat na Ragnarök — poslední bitvu bohů a světa. Ti, kdo nezemřou slavně nebo si nezískají přízeň bohů, mohou odejít do říše Hel, paní mrtvých. Hel však není nutně místem trestu, ale spíše tichou a chladnou říší smrti a odpočinku.
Ódin
Otec všeho, je bohem války, smrti, magie, moudrosti a vládců. Je patronem básníků, šamanů a těch, kdo hledají poznání bez ohledu na cenu. Obětoval vlastní oko, aby získal moudrost, a sám sebe obětoval, aby lidstvu přinesl runy. Shromažďuje padlé válečníky pro Ragnarök a z Valhally sleduje svět skrze své havrany Huginna a Muninna.
Symbolem Odina je havran
Thor
Thor, Hromovládce, je bohem síly, bouře, ochrany a úrody. Je ochráncem obyčejných lidí, rolníků i bojovníků. Jeho kladivo Mjöllni ničí nepřátele bohů a zároveň přináší plodnost zemi. Thor představuje odvahu, přímost a neústupnost.
Symbolem Thora je medvěd.
Týr
Týr je bohem války, práva a cti. Je považován za nejčestnějšího z bohů a patrona přísah, soudců a válečníků. Obětoval vlastní ruku při spoutání vlka Fenriho, aby ochránil svět před zkázou.
Symbolem Týra je vlk.
Loki
Loki je bohem lsti, chaosu a změny. Není čistě zlý ani dobrý. Je hybatelem osudu, původcem sporů i nečekaných řešení. Mnozí se ho obávají, jiní tvrdí, že bez chaosu by svět ztratil schopnost se měnit.
Symbolem Lokiho je had.
Freya
Freya je bohyní lásky, krásy, plodnosti, magie, ale také války a smrti. Vládne seidové magii a odvádí polovinu padlých bojovníků do svého sídla Fólkvangu. Je uctívána ženami, léčiteli, čarodějkami, rolníky i těmi, kdo hledají krásu a naději navzdory utrpení světa.
Symbolem Frey je skřivan.
Hel
Hel, paní mrtvých, zaujímá ve Staré víře zvláštní a často nepochopené místo. Na rozdíl od toho, jak ji popisují někteří kněží Světla, není bohyní zla ani vládkyní nemrtvých. Je bohyní smrti, ticha, chladu a nevyhnutelného konce. Vládne říši mrtvých, kam odcházejí ti, kteří nezemřeli slavně v boji nebo nebyli vybráni Ódinem či Freyou.
Mnoho lidí se Hel obává, protože připomíná nevyhnutelnost smrti, stáří a ztráty. Jen málokdo ji však skutečně uctívá ze strachu. Pro většinu jejích vyznavačů představuje spíše klid po utrpení a přijetí osudu. Kněží Hel často provádějí pohřební obřady, uklidňují neklidné duše a chrání mrtvé před zneuctěním.
Hel je spojována se zimou, mlhou, havrany, tichem a kamenem. Její svatyně bývají jednoduché, chladné a strohé. Bývá zobrazována napůl jako krásná živá žena a napůl jako tlející mrtvola či kostra. Neozývá se v nich smích ani zpěv jako v síních jiných bohů. Lidé sem přicházejí truchlit, loučit se s mrtvými nebo hledat pokoj po velké ztrátě.
Zvláštní vztah má Hel k nemrtvým. Přestože jí mnozí přisuzují vládu nad nimi, většina starých kněží tvrdí pravý opak — nemrtví jsou narušením přirozeného řádu smrti. Mrtví mají odejít do síní bohů nebo do říše Hel, ne být násilně poutáni ke světu živých. Proto bývají kněží Hel často těmi, kdo bojují proti neklidným mrtvým, uzavírají hroby runami a provádějí obřady posledního odpočinku.
Mezi vyznavači Staré víry nepanuje jednotný pohled na Hel. Někteří ji vnímají jako temnou, ale nutnou součást světa. Jiní se jejího jména bojí a vyslovují jej jen šeptem. Přesto i oni vědí, že bez smrti by nebyl život a bez konce by neexistoval nový začátek
Symbolem Hel je sova.
Vztah Staré víry a magie
Na rozdíl od Víry ve Světlo nepovažuje Stará víra magii za něco nepřirozeného nebo nebezpečného. Magie je vnímána jako přirozená součást světa, stejně jako bouře, smrt nebo sny. Runy, šamanství a magie jsou běžnou součástí starých tradic. Někteří kněží a vědmy dokáží věštit, mluvit s duchy, chránit sídla runami nebo uklidňovat neklidné mrtvé.
Dnes již Stará víra nevládne Císařství jako kdysi, ale nikdy zcela nezmizela. V některých krajích a mezi starými rody zůstává stále velmi silná. Mnoho lidí navíc vyznává obě víry současně — mohou se modlit ke Světlu za uzdravení dítěte, ale před bitvou stále obětovat Thorovi nebo prosit Freyu o ochranu rodiny.
A přestože mezi Vírou ve Světlo a Starou vírou po staletí docházelo ke konfliktům, obě dnes tvoří nedílnou součást našeho světa. Protože lidé se mění jen pomalu — a staří bohové málokdy skutečně odcházejí.
Hlavní svátky Staré víry
Noc Prvního Ohně – jarní rovnodennost
Svátek konce zimy a návratu života. Pálí se velké hranice, staré věci, symboly minulého roku, někde i pohřební lodě.
Lidé přeskakují oheň, skládají nové přísahy, žádají Freyu o plodnost, Thora o sílu do dalšího roku.
Mladí bojovníci často během této noci dostávají první zbraň nebo runové znamení.
Krvavý sněm – letní slunovrat
Největší svátek válečníků. Konají se souboje, hostiny, soudy, svatby, uzavírají se spojenectví. Týrovi se skládají přísahy. Ódinovi se obětovává medovina a krev zvířat.
Freyina sklizeň – podzim
Svátek úrody, žen, rodiny a domova. Obětuje se první chléb, med, ovoce, víno, květiny.
Je to nejklidnější svátek Staré víry.
Během něj se uzavírají sňatky, zpívají ságy, vzpomíná se na mrtvé, děkuje za přežití dalšího roku. Často se během něj nesmí prolít lidská krev.
Dlouhá noc – zimní slunovrat
Nejposvátnější a zároveň nejděsivější noc roku. Patří Ódinovi a Hel. Věří se, že hranice mezi světy slábne. Lidé nechávají zapálené svíce pro mrtvé, zavírají domy runami, vyprávějí příběhy předků, drží noční hlídky. Během Dlouhé noci se nesmí pískat, volat mrtvé jménem, ani cestovat o samotě.
Kněží Hel během této noci provádějí obřady za zemřelé a uklidňují neklidné duchy.
Přísaha krve – Týrův obřad
Dva lidé si naříznou dlaň a přísahají před svědky a bohy. Porušení takové přísahy je strašlivá hanba.
Poslední medovina – Pohřební obřad
Mrtvému se lije medovina na hrob nebo ne jeho počet do ohně. Přátelé vypráví jeho skutky. Důležité je, aby jméno zemřelého zaznělo naposledy nahlas.
Ódinovo znamení – Válečný rituál
Bojovník si nechá symbolicky poranit bok kopím nebo nožem. Tím dává najevo: „Pokud dnes padnu, přijmi mě.“
Ticho Hel – Pohřební obřad kněží Hel.
Po smrti člověka nikdo hodinu nemluví, zrcadla se zakrývají, v domě hoří jediný plamen. Má to dát duši čas odejít.